na Blog.cz

Dneska jsem si vymyslela Teorii života. Teda, alespoň toho mého, což je trochu rozdíl, ale nevadí. Jde o tři věci: Přežívání, Vybírání, Čekání.

Já život vlastně nežiji jako celek, mám to rozdělené na úseky. Když musím přetrpět něco nepříjemného, tak si vypočítám, jak dlouho to bude trvat, a zamyslím se nad něčím dobrým, co následuje potom. Př.: "Přežiju ještě pár týdnů do konce školy a potom budou prázdniny." Nebo - což si říkám každý týden - "Ještě XY dní a je tu víkend." Vždycky to tak mám, vidím před sebou zkrátka delší či kratší "chvíle temna" a za nimi se v pozadí skví "chvíle radosti", které mě udržují při životě. Teď aktuálně to bylo: "Ještě pár dní hrozné školy a jedu do Mircu."

V životě si toho musíme hodně zvolit. Nikdy dopředu nevíme, zda bude naše rozhodnutí správné, ale zkrátka nějaké musíme udělat. Teď se tady nechci zamýšlet nad úvahami typu "každé rozhodnutí je správné" a tak dále, jde mi o něco jiného. Celý život na základní škole pendluji mezi dvěma skupinkami. Možná se v nich za ty roky změnilo pár lidí, někteří přibyli a jiní zase odešli, ale podstata je stejná. Říkejme jim prostě skupina A a skupina B.

Jestliže se nějakým způsobem znechutíte jednomu člověku ze skupiny A nebo B, přestane se s vámi bavit celá skupina. Pak už je to jen o štěstí, zda vás přijme skupina druhá, anebo zůstanete nezačlenění (a možná i více svobodní a šťastní). Každopádně já jsem mockrát přecházela ze skupiny A do skupiny B a naopak, nebyla jsem sama. Zkrátka vztahy se stále mění, a když se někdo s někým pohádá, hned je vyloučen ze skupiny. Zní to asi strašně vtipně a dětinsky, ale takhle to prostě u nás chodí. "Ty se (ne)bavíš s tou/tím? Tak to s tebou nemůžu být!"

A mě už to nebaví. Myslela jsem, že se toho zbavím alespoň na střední, ale na gymnázium jako já jde asi polovina třídy. Pokud budeme všichni v jedné třídě, tak to mám úplně stejné jako ZŠ, jen s pár lidmi "navíc" (a tunou učení, samozřejmě). Každopádně teď jsem na straně zla, protože si občas zapálím (když už mi někdo nabídne...), a dokonce si sem tam zapálím i něco jiného než cigaretu. Ale hlavně proto, že se bavím se skupinkou A. Pro Béčko jsem zkrátka mrtvá.

Čekání tak trochu souvisí s Přežíváním. Když přežívám ty úmorné chvilky, tak většinou čekám na nějaké to světlo na konci tunelu (ou, to asi nebude nejlepší přirovnání). Tím pomyslným lepším zítřkem pro mě tentokrát byl výměnný pobyt v Rakousku. Smířila jsem se s tím, že nejede celá třída a nebudu tam s většinou milovaných i nemilovaných lidí, i když mě to mrzelo. Když přijali Sekačku, tak jsme spolu začaly plánovat, jak si to užijeme. Jak půjdeme v Prateru na horskou dráhu a asi se uječíme k smrti, jak se budeme snažit vykroutit ze sportovních aktivit, které ani jedné z nás moc nejdou, jaká bude sranda dorozumívat se s žáky z Mircu anglicky a jak to bude zkrátka ten nejlepší výlet všech dob.

Včera jí ale učitelé oznámili, že nakonec nejede. Mohla si za to sice sama, ale strašně mě to srazilo dolů. Není to výlet se třídou, není to výlet s kamarádkou, je to výlet s nepřátelskou skupinkou B. Protože do Béčka patří vzorní lidé s dobrým prospěchem, vzali hlavně je. Áčko zůstává celé ve škole, jen Sekačka z něho mohla jet, jenže se to celé pohnojilo. Samozřejmě jede i pár lidí, co nepatří ani do jedné ze skupin, ale když se nad tím zamyslím, tak jsou ty lidi asi dva (kromě žáků z nižších ročníků).

Zase budu psát o trávě, to jen předem upozorňuji, kdyby si o tom někdo nechtěl číst. Ale co, je to můj blog, takže si tady vlastně můžu psát o čem chci. Stala se mi totiž strašná věc, mrazí mě jenom když si na to vzpomenu. Chtěla jsem konečně zkouřit Sekačku. Takže jsme si pořešily, pohoda. Dokonce jsem zvládla sama nabít sklo, všechno jsem jí vysvětlila a daly jsme si (já teda o dost víc, protože jsem si dávala i "greena" a musela jsem to všechno roztahávat, Sekačka si dala vždycky jen malýho šluka a to ještě nevím, kolik z údajných šluků vážně šlukla).

Zkrátíme to. Zkrátka jsem byla dost mimo, Sekačka bohužel moc ne, ale oči skleněný a trochu červený měla. No. V tu chvíli tam došla Slečna se setřenkou. Taky si od nás daly a dobrý, vysmátý stavy, všechno v klidu. Jenže pak mi nějak na hlavě přistála moucha. Slečna řekla něco ve smyslu: "Máš na hlavě mouchu." a smála se (to asi každej, že ano).

Já jsem začala chytat trochu paniku. V normálním stavu se samozřejmě much ani jiného hmyzu (kromě pavouků) vůbec nebojím, jednoduše bych si ji setřásla z hlavy a taky bych se zasmála. Ale v tu chvíli jsem byla úplně... Nevím, jak to popsat. Nejdřív jsem se v klidu snažila říct "Sundejte mi ji!" a Slečna se o to teda pokusila, ale nešlo jí to a zase se smála.

Já jsem mezitím dřepěla na zemi, hlavu dole a úplně jsem cítila, jak se mi po vlasech prochází obří nohy nějaké mega mouchy. Začala jsem se strašně třást a ječet, ať mi ji sundají. Sestřenka na mě jenom: "V klidu prosimtě!", ale já jsem pořád strašně ječela a přitom si zacpávala pusu rukou, aby tam za námi třeba někdo nedošel a neuviděl nás (hlavně mě) v takovém stavu.

Strašně jsem se bála, strašně. Málem jsem se tam i rozbrečela, úplně se mi nahrnuly slzy do očí, to museli všichni okolo vidět. Když mi ji konečně Slečna sundala a omlouvala se mi, že mě nechtěla dostat do takové situace, tak jsem tam tu mouchu stejně pořád cítila. Takový strach a bezmoc jsem vážně ještě nikdy nezažila.

No, tak jsem se vypsala a snad se můžu jít konečně chystat do školy. Ještě teď se mi klepou ruce, když na to pomyslím, ale po vypsání se je to vždycky lepší.

Satine

Teďka jsem byla asi po… druhé (?) hulit se sestřenkou a Slečnou. Sice mi to nikdy nedá takový stavy jako jim, ale to snad nikomu. Ale jo, byla jsem docela dobře, mimochodem tentokrát to byl hašiš. Nečekala jsem nějaký výrazný odlišení od trávy a taky se nekonalo. Až na to, že to nebylo tak dráždivý v krku a… Achjo, ty prsty mi na klávesnici lítají tak pomalu. P-O-M-A-L_ůůůů. Nebo spíš nelítají, ale plazí se.

Důležitý je to, co jsem chtěla říct. Nemám ráda, když chci něco rychle říct a musím to napsat, nejhorší je to tužkou nebo propiskou, protože musíte psát ne-na klávesnici, ale… Teď je to taky hrozný, i když se tak moc snažím. Hlavně neodbíhat od tématu a zavřít tu otevřenou držku.

No, že prostě ty dvě už hulí každej den. Už je pro ně povinnost vždycky si pořešit, zahulit si a bez toho se jim ten den zdá prostě nudnej a obyčejnej (což se obávám, tak doopravdy bude). Řekněte mi, v čem jsou lepší než feťáci (za feťáky označuju uživatele tvrdých drog, ne marihuany). Sice je tráva strašná "bylinka", ale je to s ní úplně stejný jako s těma tvrdejma, aspoň tady v jejich případě. Grr, zavři tu pusu Satine a netvař se jako dement. A piš rychlejc!

Proto trochu nechápu, proč mi vyčítaly/vyčítají to, co chci zkusit. I kdybych na tom byla závislá (což NEBUDU), taky bych na tom stejně byla úplně stejně jako ony. Stejně - stejně.. Haha. No, prostě tomu ale vůbec nerozumím.

Já teda nechci hulit tak často, rozhodně ne. Neříkám, že si klidně občas nedám, ale dělat mezi tím aspoň týdenní pauzy, proboha. A to aspoň myslím vážně jako ASPOŇ. Teda, teď jsem mezi tím sice takovou pauzu nedělala, ale předtím jsem si asi X dní..týdnů.. měsíců (?) neměla, a proto.. Sakra. Taky se vám občas ztrácí nit? Hledáte ji jako jehlu v kupce sena? Pokud je přivázaná na té niti. Tak byste ji mohli najít zatáhnutím.

Ne, už nebudu blábolit, však na tohle už vůbec nikdo není zvědavý. Přísahám, že už nikdy nebudu psát ve stavu, protože mě to nejde a… Můžu už jít spát? Mám hlad. Omlouvám se za tento nic neříkající článek, možná říká jenom to, že jsem kráva a navíc mám jít zítra do školy. Ale to nevadí, však se vyspím a…

Víte, že už se to snažím pěkně dlouho ukončit? Píšu to snad světelný roky… Ale to je přece jednotka vzdálenosti, ne času, no tak!

Ahoj a mějte rádi Timma. A taky štěkací ptáky.

Satine

Vedro! Motá se mi hlava. Dneska jsem byla na divným očkování proti meningokoku nebo co. Teď nemůžu 48 hodin mezi lidi, protože mám oslabený organismus a mohla bych něco chytit. Nebo sebou taky hezky seknout. Blbě mi je, ne že ne. Možná si to jenom namlouvám, možná je to jen tím vedrem anebo taky tím, že mám krámy, ale zkrátka mi je blbě. Takže kdybych mluvila od cesty, omluvte mě prosím. (Nebo se říká z cesty? Sakra.)

Konečně jsem byla v knihovně vrátit Trainspotting (bude recenze.. nebo spíš "recenze") a půjčit si Mechanický Pomeranč. Jela jsem tam s taťkou před chvílí, i když nemám nikam chodit. Ale hodil mě až ke knihovně, tak jsem myslela, že to tak strašný nebude. Bylo. Nemohla jsem tu knížku vážně nikde najít, tak jsem poprosila knihovnici, aby se podívala, zda ji mají. Ona mi řekla, ať ji jdu ještě hledat, potom se prý kdyžtak podívá do skladu.

Tudíž jsem se odplazila zpět k regálu, u kterého stál taťka a na celou knihovnu jsem začala "vyřvávat". Snad jsem to neříkala tak nahlas, ale obávám se, že mě knihovnice slyšela. "Hmm, prý ať se ještě podívám. Přestože jsem jí řekla, že tady nikde NENÍ. Teda dodala jsem ještě asi, ale jenom proto, abych měla zadní vrátka. Fakt, asi ji mám vykouzlit nebo co." Byla jsem celá zpocená, bylo mi vedro a málem jsem tam sebou sekla.

Za chvíli na mě zavolala: "Kdo tady chtěl ten Mechanický Pomeranč? Přinesla jsem ho ze skladu." Jakmile jsem jí dávala kartičku a brala si knihu, snažila jsem se tvářit mile a nakonec jsem protáhle vyžblebtla: "Děkuju mooooc." Ale stejně mě beztak bude nenávidět do konce života (haha). Jen přejdu na dospělé oddělení, už si tam udělám nepřátele!

Další novinkou je, že jedu se školou do Rakouska. VB se bohužel asi nekoná, ale zas tak mi to žíly netrhá. Aspoň ten "Mircušlág" (strašně složitě se to píše a nemám ve škole němčinu, nechte mě!:D). Taky pojedeme do Prateru (zábavní park ve Vídni), kam se těším asi nejvíc. Chci jít na horskou dráhu a mega Ruské kolo.

Zájezd je myslím nějak na čtyři dny a bohužel jedou vybraní žáci z celého druhého stupně (Dříve to bývalo jen pro deváťáky a jeli skoro všichni.. teď z naší třídy jede jen pár lidí a z béčka ještě míň. Zabít vedení!) Ale stejně si to hodláme se Sekačičkou pořádně užít, ať už jedou ti malí smradi nebo ne. Vlastně proti nim nic nemám, jen si na nich musím vybít vztek, protože mě to strašně štve. Tak pardón, smradi, vy za to nemůžete.

Jdu si radši lehnout, možná neumřu. I když se tak trochu cítím. Achjo, ty zas přeháníš, Satine.

Čauky mňauky maja rybjata!

Už dýl jsem měla svou šíleně tvořivou náladu, jen jsem nevěděla, co sakra stvořit a nic mi nešlo. Až dneska jsem zplodila (ne doslova) něco, co je asi originální až moc (a vážně si nejsem jistá, jestli v dobrém slova smyslu). Napomohlo tomu možná THC v mé krvi a trošku zasekanost, ale spíš těžká prokrastinace (slovíčka do RJ, cvičení do češtiny, test z matiky, test z chemie - všechno zítra).

Heh, jo, ještě k tomu THC. Dneska jsem se o volné zhulila na poslední dvě hodiny. Sice jsem říkala, že nikdy do školy hulit nebudu, ale máme na tyto předměty stejně učitele ignoranta. Nebylo na mně navíc nic moc poznat, myslím. Pak jsem si dala ještě po škole v parku, prý: "To je slabej veneček.." a až po chvíli z mimotřídního spolužáka vyleze: "Kecáám. Jsem ze dvou prdů totálně v háji." Cítím se kvůli tomu blbě, protože jsem měla jít zrovna k taťkovi a úplně mi to vypadlo... Ale tak půjdu zítra, asi u něho budu i spát, protože se mnou jde v pátek ráno na očkování.

A teď na tu příšernost...

S tím pocitem se už probudíš. To tíživý cosi na hrudi Tě táhne zpět do peřin. Jako by postel byla v tu chvíli jediný útočiště na Zemi. Můžeš se tam navždy skrýt před problémy. Sálá od tam zvláštní teplo, zatímco okolo se rozprostírá chlad, šeď a deprese. S vypětím všech sil vstaneš a víš, že poslední kousky radosti a naděje zůstaly zahrabané hluboko mezi starými plyšáky.

Přemlouváš matku, abys nemusela do školy, vždyť je stejně zítra volno. Ach ne, jak Tě to vůbec mohlo napadnout, Ty líná krávo! Strhne se hádka a pak radši práskneš dveřma a táhneš. Vlasy máš stáhlý v culíku a připadáš si jako idiot. I když je to lepší, než aby Ti odstávaly od hlavy. Nebo ne? Vždyť je to z bláta do louže.

Nad strašidelností svýho vzhledu přemýšlíš jen do chvíle, kdy otevřeš vchodový dveře, a přes ksicht Tě šlehne studenej ranní vzduch. Odporně smrdí, jako nějaká zatuchlina. Nejdřív zhnuseně nakrčíš nos, ale pak si zvykneš. Vždycky si zvykneš.

Cestou do školy na Tebe lidi divně koukaj. Nebo možná ne, ale stejně Ti to tak připadá. Seš totiž paranoidní jak blázen. Radši zahneš na cestu, kudy nikdo nechodí a kdysi jsi tam chodila tajně kouřit. Dneska bohužel ani to blbý cígo nemáš, takže si jenom zasereš boty od bláta.

Na trávníku před školou se je snažíš očistit, protože nemáš přezůvky a byla bys moc nápadná. Stejně to každej pozná, v šatně se ani nesnažíš předstírat, že se přezouváš.

Šineš si to nahoru po milionu schodech. Před Tebou hlouček osmaček, za Tebou hlouček osmaček. Nemůžeš dejchat a motá se Ti hlava. Ty krávy nakonec s chichotáním uhnou a konečně se můžeš trochu nadechnout. Spěcháš, abys jim unikla, až znovu nemůžeš popadnout dech a na čele Ti vyraší kapičky potu. Ale seš tady. V úplně posledním patře.

Vkročíš do své třídy. Sedí tam jen asi dva lidi. Nahodíš úsměv, pozdravíš je a strojeně poznamenáš: "Nás tady teda je!" Spolužáci se rádoby vtipu zasmějí a Ty mezitím uličkou odpochoduješ do poslední lavice. Raduješ se, že se tu nachází moc málo lidí na to, aby Tě někdo z nich mohl otravovat, ale přesto se jedna spolužačka najde.

Po chvíli se jí zbavíš. Sedíš v lavici a čumíš na prázdnou tabuli. Nemáš napsaný slovíčka do ruštiny, ani dodělanej pracák a cvičení z učebnice, nemáš úkoly do češtiny, neumíš orientaci na mapě a máš psát test ze zeměpisu a matiky. Jak se z toho všeho asi vymluvíš? Navíc máš na ČJ a RJ tu stejnou učitelku. Hrůza a děs Tě jímá.

Nakonec ten den nebyl tak hroznej a ty po obědu, kterej se ani trochu nepodobal tomu, co bylo napsaný na jídelním lístku, jdeš domů. Cestou potkáš policejní auto, který zaparkuje u Tvýho baráku. Nastává znovu paranoia a panika, co když se nějak dozvěděli, co doma ukrýváš za straaašlivé tajemství. Sviní by na to tady bylo dost.

Blbost. Sedneš si k blogu a píšeš sračkoidní článek. Nemá žádnej smysl a píšeš ho v nějaký divný osobě. Chceš se dívat na horor, ale čekáš na tmu a bouřku.