na Blog.cz

Jestli tohle čtete zhruba 5-6 hodin po zveřejnění či později, tak jsem asi už v Mürzzuschlagu, pokud dříve, tak na cestě. Plna očekávaní, nadšení, ale i strachu. Už je mi fuk, zda tam jedu s lidmi, kteří by mi mohli pobyt znepříjemňovat, uvědomila jsem si, že tam jedu hlavně sama pro sebe. Poznat nové lidi, nová místa, upevnit si svoje jazykové schopnosti (nebo zjistit, že žádné nemám), pobavit se na atrakcích v Prateru a třeba koupit sobě nebo svým blízkým něco hezkého. Navíc jedou fajn učitelé a s některými žáky se dají také zažít pěkné okamžiky.

Jen jsem se chtěla rozloučit s blogem a pokud si tento článek někdo přečte, tak snad i s některými čtenáři a oblíbenými blogery. Třeba se vám vrátím živá a zdravá, bez psychické újmy. Plánuju napsat report, ale nic neslibuju, nerada se cítím svázaná.

Nechtěla jsem do tohoto článku tahat moc pocitů, i když jimi překypuji. Spěchám, spěchám! Zkrátka.. Když jdu po celém dni ve škole celá ztrhaná na oběd a vidím ho, jak na mě čeká u dveří, tak se celá rozzářím. Strašně ráda jsem s ním venku, strašně ráda jsem s ním kdekoliv a kdykoliv. On je milej dokonce i při bavení se o zabíjení (dlouhá a strašná historka). A jak je roztomilej s dětmi, když si s nimi hraje. Velkej drsňák s ještě větším srdcem... A já nevím. Už to dvakrát nevyšlo. Bojím se. Bojím se závazků, bojím se.. Všeho, co se vztahů týče. Ale jak říkám, to bude na delší článek, musím jít. Bude na mě čekat před mojí školou, aby se se mnou rozloučil. *přiblblej úsměv na rtech*

S úsměvem na rtech za sebou vláčím kufr a mávám!

Satine

Dneska jsem si vymyslela Teorii života. Teda, alespoň toho mého, což je trochu rozdíl, ale nevadí. Jde o tři věci: Přežívání, Vybírání, Čekání.

Já život vlastně nežiji jako celek, mám to rozdělené na úseky. Když musím přetrpět něco nepříjemného, tak si vypočítám, jak dlouho to bude trvat, a zamyslím se nad něčím dobrým, co následuje potom. Př.: "Přežiju ještě pár týdnů do konce školy a potom budou prázdniny." Nebo - což si říkám každý týden - "Ještě XY dní a je tu víkend." Vždycky to tak mám, vidím před sebou zkrátka delší či kratší "chvíle temna" a za nimi se v pozadí skví "chvíle radosti", které mě udržují při životě. Teď aktuálně to bylo: "Ještě pár dní hrozné školy a jedu do Mircu."

V životě si toho musíme hodně zvolit. Nikdy dopředu nevíme, zda bude naše rozhodnutí správné, ale zkrátka nějaké musíme udělat. Teď se tady nechci zamýšlet nad úvahami typu "každé rozhodnutí je správné" a tak dále, jde mi o něco jiného. Celý život na základní škole pendluji mezi dvěma skupinkami. Možná se v nich za ty roky změnilo pár lidí, někteří přibyli a jiní zase odešli, ale podstata je stejná. Říkejme jim prostě skupina A a skupina B.

Jestliže se nějakým způsobem znechutíte jednomu člověku ze skupiny A nebo B, přestane se s vámi bavit celá skupina. Pak už je to jen o štěstí, zda vás přijme skupina druhá, anebo zůstanete nezačlenění (a možná i více svobodní a šťastní). Každopádně já jsem mockrát přecházela ze skupiny A do skupiny B a naopak, nebyla jsem sama. Zkrátka vztahy se stále mění, a když se někdo s někým pohádá, hned je vyloučen ze skupiny. Zní to asi strašně vtipně a dětinsky, ale takhle to prostě u nás chodí. "Ty se (ne)bavíš s tou/tím? Tak to s tebou nemůžu být!"

A mě už to nebaví. Myslela jsem, že se toho zbavím alespoň na střední, ale na gymnázium jako já jde asi polovina třídy. Pokud budeme všichni v jedné třídě, tak to mám úplně stejné jako ZŠ, jen s pár lidmi "navíc" (a tunou učení, samozřejmě). Každopádně teď jsem na straně zla, protože si občas zapálím (když už mi někdo nabídne...), a dokonce si sem tam zapálím i něco jiného než cigaretu. Ale hlavně proto, že se bavím se skupinkou A. Pro Béčko jsem zkrátka mrtvá.

Čekání tak trochu souvisí s Přežíváním. Když přežívám ty úmorné chvilky, tak většinou čekám na nějaké to světlo na konci tunelu (ou, to asi nebude nejlepší přirovnání). Tím pomyslným lepším zítřkem pro mě tentokrát byl výměnný pobyt v Rakousku. Smířila jsem se s tím, že nejede celá třída a nebudu tam s většinou milovaných i nemilovaných lidí, i když mě to mrzelo. Když přijali Sekačku, tak jsme spolu začaly plánovat, jak si to užijeme. Jak půjdeme v Prateru na horskou dráhu a asi se uječíme k smrti, jak se budeme snažit vykroutit ze sportovních aktivit, které ani jedné z nás moc nejdou, jaká bude sranda dorozumívat se s žáky z Mircu anglicky a jak to bude zkrátka ten nejlepší výlet všech dob.

Včera jí ale učitelé oznámili, že nakonec nejede. Mohla si za to sice sama, ale strašně mě to srazilo dolů. Není to výlet se třídou, není to výlet s kamarádkou, je to výlet s nepřátelskou skupinkou B. Protože do Béčka patří vzorní lidé s dobrým prospěchem, vzali hlavně je. Áčko zůstává celé ve škole, jen Sekačka z něho mohla jet, jenže se to celé pohnojilo. Samozřejmě jede i pár lidí, co nepatří ani do jedné ze skupin, ale když se nad tím zamyslím, tak jsou ty lidi asi dva (kromě žáků z nižších ročníků).

Zase budu psát o trávě, to jen předem upozorňuji, kdyby si o tom někdo nechtěl číst. Ale co, je to můj blog, takže si tady vlastně můžu psát o čem chci. Stala se mi totiž strašná věc, mrazí mě jenom když si na to vzpomenu. Chtěla jsem konečně zkouřit Sekačku. Takže jsme si pořešily, pohoda. Dokonce jsem zvládla sama nabít sklo, všechno jsem jí vysvětlila a daly jsme si (já teda o dost víc, protože jsem si dávala i "greena" a musela jsem to všechno roztahávat, Sekačka si dala vždycky jen malýho šluka a to ještě nevím, kolik z údajných šluků vážně šlukla).

Zkrátíme to. Zkrátka jsem byla dost mimo, Sekačka bohužel moc ne, ale oči skleněný a trochu červený měla. No. V tu chvíli tam došla Slečna se setřenkou. Taky si od nás daly a dobrý, vysmátý stavy, všechno v klidu. Jenže pak mi nějak na hlavě přistála moucha. Slečna řekla něco ve smyslu: "Máš na hlavě mouchu." a smála se (to asi každej, že ano).

Já jsem začala chytat trochu paniku. V normálním stavu se samozřejmě much ani jiného hmyzu (kromě pavouků) vůbec nebojím, jednoduše bych si ji setřásla z hlavy a taky bych se zasmála. Ale v tu chvíli jsem byla úplně... Nevím, jak to popsat. Nejdřív jsem se v klidu snažila říct "Sundejte mi ji!" a Slečna se o to teda pokusila, ale nešlo jí to a zase se smála.

Já jsem mezitím dřepěla na zemi, hlavu dole a úplně jsem cítila, jak se mi po vlasech prochází obří nohy nějaké mega mouchy. Začala jsem se strašně třást a ječet, ať mi ji sundají. Sestřenka na mě jenom: "V klidu prosimtě!", ale já jsem pořád strašně ječela a přitom si zacpávala pusu rukou, aby tam za námi třeba někdo nedošel a neuviděl nás (hlavně mě) v takovém stavu.

Strašně jsem se bála, strašně. Málem jsem se tam i rozbrečela, úplně se mi nahrnuly slzy do očí, to museli všichni okolo vidět. Když mi ji konečně Slečna sundala a omlouvala se mi, že mě nechtěla dostat do takové situace, tak jsem tam tu mouchu stejně pořád cítila. Takový strach a bezmoc jsem vážně ještě nikdy nezažila.

No, tak jsem se vypsala a snad se můžu jít konečně chystat do školy. Ještě teď se mi klepou ruce, když na to pomyslím, ale po vypsání se je to vždycky lepší.

Satine

Teďka jsem byla asi po… druhé (?) hulit se sestřenkou a Slečnou. Sice mi to nikdy nedá takový stavy jako jim, ale to snad nikomu. Ale jo, byla jsem docela dobře, mimochodem tentokrát to byl hašiš. Nečekala jsem nějaký výrazný odlišení od trávy a taky se nekonalo. Až na to, že to nebylo tak dráždivý v krku a… Achjo, ty prsty mi na klávesnici lítají tak pomalu. P-O-M-A-L_ůůůů. Nebo spíš nelítají, ale plazí se.

Důležitý je to, co jsem chtěla říct. Nemám ráda, když chci něco rychle říct a musím to napsat, nejhorší je to tužkou nebo propiskou, protože musíte psát ne-na klávesnici, ale… Teď je to taky hrozný, i když se tak moc snažím. Hlavně neodbíhat od tématu a zavřít tu otevřenou držku.

No, že prostě ty dvě už hulí každej den. Už je pro ně povinnost vždycky si pořešit, zahulit si a bez toho se jim ten den zdá prostě nudnej a obyčejnej (což se obávám, tak doopravdy bude). Řekněte mi, v čem jsou lepší než feťáci (za feťáky označuju uživatele tvrdých drog, ne marihuany). Sice je tráva strašná "bylinka", ale je to s ní úplně stejný jako s těma tvrdejma, aspoň tady v jejich případě. Grr, zavři tu pusu Satine a netvař se jako dement. A piš rychlejc!

Proto trochu nechápu, proč mi vyčítaly/vyčítají to, co chci zkusit. I kdybych na tom byla závislá (což NEBUDU), taky bych na tom stejně byla úplně stejně jako ony. Stejně - stejně.. Haha. No, prostě tomu ale vůbec nerozumím.

Já teda nechci hulit tak často, rozhodně ne. Neříkám, že si klidně občas nedám, ale dělat mezi tím aspoň týdenní pauzy, proboha. A to aspoň myslím vážně jako ASPOŇ. Teda, teď jsem mezi tím sice takovou pauzu nedělala, ale předtím jsem si asi X dní..týdnů.. měsíců (?) neměla, a proto.. Sakra. Taky se vám občas ztrácí nit? Hledáte ji jako jehlu v kupce sena? Pokud je přivázaná na té niti. Tak byste ji mohli najít zatáhnutím.

Ne, už nebudu blábolit, však na tohle už vůbec nikdo není zvědavý. Přísahám, že už nikdy nebudu psát ve stavu, protože mě to nejde a… Můžu už jít spát? Mám hlad. Omlouvám se za tento nic neříkající článek, možná říká jenom to, že jsem kráva a navíc mám jít zítra do školy. Ale to nevadí, však se vyspím a…

Víte, že už se to snažím pěkně dlouho ukončit? Píšu to snad světelný roky… Ale to je přece jednotka vzdálenosti, ne času, no tak!

Ahoj a mějte rádi Timma. A taky štěkací ptáky.

Satine

Vedro! Motá se mi hlava. Dneska jsem byla na divným očkování proti meningokoku nebo co. Teď nemůžu 48 hodin mezi lidi, protože mám oslabený organismus a mohla bych něco chytit. Nebo sebou taky hezky seknout. Blbě mi je, ne že ne. Možná si to jenom namlouvám, možná je to jen tím vedrem anebo taky tím, že mám krámy, ale zkrátka mi je blbě. Takže kdybych mluvila od cesty, omluvte mě prosím. (Nebo se říká z cesty? Sakra.)

Konečně jsem byla v knihovně vrátit Trainspotting (bude recenze.. nebo spíš "recenze") a půjčit si Mechanický Pomeranč. Jela jsem tam s taťkou před chvílí, i když nemám nikam chodit. Ale hodil mě až ke knihovně, tak jsem myslela, že to tak strašný nebude. Bylo. Nemohla jsem tu knížku vážně nikde najít, tak jsem poprosila knihovnici, aby se podívala, zda ji mají. Ona mi řekla, ať ji jdu ještě hledat, potom se prý kdyžtak podívá do skladu.

Tudíž jsem se odplazila zpět k regálu, u kterého stál taťka a na celou knihovnu jsem začala "vyřvávat". Snad jsem to neříkala tak nahlas, ale obávám se, že mě knihovnice slyšela. "Hmm, prý ať se ještě podívám. Přestože jsem jí řekla, že tady nikde NENÍ. Teda dodala jsem ještě asi, ale jenom proto, abych měla zadní vrátka. Fakt, asi ji mám vykouzlit nebo co." Byla jsem celá zpocená, bylo mi vedro a málem jsem tam sebou sekla.

Za chvíli na mě zavolala: "Kdo tady chtěl ten Mechanický Pomeranč? Přinesla jsem ho ze skladu." Jakmile jsem jí dávala kartičku a brala si knihu, snažila jsem se tvářit mile a nakonec jsem protáhle vyžblebtla: "Děkuju mooooc." Ale stejně mě beztak bude nenávidět do konce života (haha). Jen přejdu na dospělé oddělení, už si tam udělám nepřátele!

Další novinkou je, že jedu se školou do Rakouska. VB se bohužel asi nekoná, ale zas tak mi to žíly netrhá. Aspoň ten "Mircušlág" (strašně složitě se to píše a nemám ve škole němčinu, nechte mě!:D). Taky pojedeme do Prateru (zábavní park ve Vídni), kam se těším asi nejvíc. Chci jít na horskou dráhu a mega Ruské kolo.

Zájezd je myslím nějak na čtyři dny a bohužel jedou vybraní žáci z celého druhého stupně (Dříve to bývalo jen pro deváťáky a jeli skoro všichni.. teď z naší třídy jede jen pár lidí a z béčka ještě míň. Zabít vedení!) Ale stejně si to hodláme se Sekačičkou pořádně užít, ať už jedou ti malí smradi nebo ne. Vlastně proti nim nic nemám, jen si na nich musím vybít vztek, protože mě to strašně štve. Tak pardón, smradi, vy za to nemůžete.

Jdu si radši lehnout, možná neumřu. I když se tak trochu cítím. Achjo, ty zas přeháníš, Satine.

Čauky mňauky maja rybjata!

Už dýl jsem měla svou šíleně tvořivou náladu, jen jsem nevěděla, co sakra stvořit a nic mi nešlo. Až dneska jsem zplodila (ne doslova) něco, co je asi originální až moc (a vážně si nejsem jistá, jestli v dobrém slova smyslu). Napomohlo tomu možná THC v mé krvi a trošku zasekanost, ale spíš těžká prokrastinace (slovíčka do RJ, cvičení do češtiny, test z matiky, test z chemie - všechno zítra).

Heh, jo, ještě k tomu THC. Dneska jsem se o volné zhulila na poslední dvě hodiny. Sice jsem říkala, že nikdy do školy hulit nebudu, ale máme na tyto předměty stejně učitele ignoranta. Nebylo na mně navíc nic moc poznat, myslím. Pak jsem si dala ještě po škole v parku, prý: "To je slabej veneček.." a až po chvíli z mimotřídního spolužáka vyleze: "Kecáám. Jsem ze dvou prdů totálně v háji." Cítím se kvůli tomu blbě, protože jsem měla jít zrovna k taťkovi a úplně mi to vypadlo... Ale tak půjdu zítra, asi u něho budu i spát, protože se mnou jde v pátek ráno na očkování.

A teď na tu příšernost...